Za Maghreb se považuje oblast severní Afriky, kde se začátkem 20. století vytvořil nový hudební styl „rai“, který je díky západnímu vlivu oblíbený i u nás v Evropě a to především ve Francii, kde žije v exilu spousty maghrebských „arabů“.
1920
Rai vznikl v Oranu (Alžírsko) a vychází z tamní folklórní beduínské hudby a příměsi španělských, francouzských, afrických a arabských hudebních žánrů. Dle tradice byl „rai“ zpíván muži, později však ženami a dělil se na dva styly: meddahas což byly ženy, které zpívaly pouze pro ženy a to při různých rodinných oslavách jako svatby nebo i obřízky, tyto písně oslavovaly především proroka Mohameda (nejznámější byly v té době Les Trois Filles de Baghdad, Soubira bent Menad a Kheira Essebsadija) a na cheikhas , které zpívaly veřejně v barech za doprovodu živé hudby a jejich texty byly „ostré“ až neslušné. Za nejslavnější cheikhu všech dob je považována Cheikha Remitti.
1930
Původní text byl nazpívanou milostnou poezií, později však byly texty (zvláště sheikhas) zaměřeny i politicky a nacionalisticky, kde vyzývaly k zachování své kultury v době invaze francouzů (od r. 1830 – 1962), kdy se Oran rozdělil na několik čtvrtí: španělskou, francouzskou, židovskou a arabskou. Míchání těchto kultur „rai“ ovlivnilo a kromě tradičních alžírských rytmů a beduínské hudby dostával „rai“ příchuť např. španělského flamenca, francouzského kabaretu nebo jazzu (např. hudba Mohameda Belarbi a Djelloul Bendaoud). Hudba byla šířena především skrze rodinné a městské oslavy a nedílnou součástí těchto oslav byl i tanec. Díky „rai“ lidé začali vyjadřovat své emoce a sdíleli mezi sebou smutek, lásku i nespokojenost se situací v Alžírsku, což vedlo i k neustálému sledování policií případně i zatýkání, protože to byli právě oni, kdo dal nahlas najevo nespokojenost a aktivně se účastnili demonstrací.
1950
V padesátých letech se v Alžírsku rozpoutala revoluce a spousta známých zpěváků např. Houari a Ahmed Saber se přidali k „Národní osvobozenecké frontě“, která bojovala za nezávislost Alžíru a navrácení identity. V roce 1962 získalo Alžírsko nezávislost a francouzi byli vyhnáni ze země. Nový příchozí režim socialismu a jeho první prezident Ahmed Ben Bella, nebyl příliš tolerantní k těmto umělcům a mnoho z nich bylo zatčeno a veřejné provozování této hudby a tance ženami bylo zakázáno, „rai“ byl ohrožen a zažíval úpadek, proto po roce 1962 spoustu lidí odjelo do Francie. V 60 šedesátých letech začíná být slavný i Cheb Khaled, který se dostal do povědomí západu hlavně díky (ne příliš "raiovskému) hitu „Aisha“.
1980
Nově zvolený prezident Chadli Bendjedid dal novou šanci tomuto hudebnímu stylu a vznikal pop-rai, kdy už se nepoužívali pouze tradiční živé hudební nástroje ale i umělá hudba, kytary a syntetizátory. Tato hudba zaujala hlavně mladé, protože i text byl o aktuálních problémech mladých, o sexu, alkoholu a drogách. Píseň Ana ma h'lali ennoum od Chaby Fadely, který se stal hitem po celém Alžírsku se považuje za počátek moderního pop-rai. V této době se rai šíří už i na kazetách a různých nahrávkách a stává se populárním po celém Alžírsku, nejen v Oranu. Kvůli videonahrávkám živých vystoupení a tance, který pohoršoval ortodoxní muslimy se rai opět zakázal, ale už pouze na krátkou dobu, protože se stával mezinárodně populárním hudebním stylem, především ve Francii, kde rai dále svobodně šířili zpěváci žijící ve Francii v exilu, v pověstných maghrebských komunitách. Rai si ale získával publikum nejen maghrebských „arabů“, ale i rodilých francouzů.
Rai vznikl v Oranu (Alžírsko) a vychází z tamní folklórní beduínské hudby a příměsi španělských, francouzských, afrických a arabských hudebních žánrů. Dle tradice byl „rai“ zpíván muži, později však ženami a dělil se na dva styly: meddahas což byly ženy, které zpívaly pouze pro ženy a to při různých rodinných oslavách jako svatby nebo i obřízky, tyto písně oslavovaly především proroka Mohameda (nejznámější byly v té době Les Trois Filles de Baghdad, Soubira bent Menad a Kheira Essebsadija) a na cheikhas , které zpívaly veřejně v barech za doprovodu živé hudby a jejich texty byly „ostré“ až neslušné. Za nejslavnější cheikhu všech dob je považována Cheikha Remitti.
V padesátých letech se v Alžírsku rozpoutala revoluce a spousta známých zpěváků např. Houari a Ahmed Saber se přidali k „Národní osvobozenecké frontě“, která bojovala za nezávislost Alžíru a navrácení identity. V roce 1962 získalo Alžírsko nezávislost a francouzi byli vyhnáni ze země. Nový příchozí režim socialismu a jeho první prezident Ahmed Ben Bella, nebyl příliš tolerantní k těmto umělcům a mnoho z nich bylo zatčeno a veřejné provozování této hudby a tance ženami bylo zakázáno, „rai“ byl ohrožen a zažíval úpadek, proto po roce 1962 spoustu lidí odjelo do Francie. V 60 šedesátých letech začíná být slavný i Cheb Khaled, který se dostal do povědomí západu hlavně díky (ne příliš "raiovskému) hitu „Aisha“. 