Bellydance Evolution v Praze
Datum: 04.06.2011
Autor: Zuzana Jehličková
Bellydance Evolution v Praze 21. -22.5 2011
Bellydance Evolution probíhá po celém světě od roku 2009 a pro svoji divadelně pojatou taneční show naplněnou mezinárodními hvězdami se stala jednou z nejvyhledávanějších akcí ve sféře orientálního tance. K projektu patří krom velkolepé show i semináře s hlavními tanečnicemi z představení, orientální bazar a především úžasná atmosféra. Organizátorem Bellydance Evolution v Praze bylo Studio Eglal poskytující celé akci zázemí, především pak dohlížející na správný a klidný průběh festivalu. Jako návštěvník jsem se nesetkala s problémem či neodpovídající úrovní chování pořadatelů. Proto mohu říct, že BDE v Praze bylo právě po organizační stránce výborně zvládnuto. Všichni, jakožto účastníci mnoha festivalů, víme, že pro jakoukoliv kulturní akci je základem dobrá organizace; a není- li zvládnuta, dokáže znechutit jinak příjemný a kvalitní zážitek. Tomu se naštěstí tenhle festival vyhnul. Jediným malým zádrhelem se jeví jen místo konání u sobotních seminářů. Samotná tělocvična je prostor určený k pohybu, proč by měl být tedy problém, ale byl. Akustický problém. Jestliže jste zvládli porozumět angličtině, čekalo vás ještě rozšifrování útržků, které jste, při troše pozornosti, mohli slyšet. Navzdory tomuto defektu jsem si i tak seminář se Sharon Kiharou užila. Uznala jak kvalitním, tak v celku finančně odpovídajícím tomu, co všechno mi seminář dal. To samé bych už netvrdila o ostatních seminářích, ačkoliv můj názor v tomhle není objektivní, protože jsem se neúčastnila všech. 
Festival vyvrcholil taneční divadelní show konanou v Divadle ABC na adrese Vodičkova 28 v Praze dne 22. 5. 2011. Divadlo se nacházelo ve velkém komplexu kousek od Václavského náměstí. Samotný prostor divadla svědčil o jisté úrovni akce. V horním patře divadla se nacházela část pokrytá koberci a druhá část s mramorovou podlahou, ve které se nacházely toalety, šatna a bufet vybavený velmi komfortním nábytkem. V první části horního patra se před začátkem vystoupení ve tři hodiny odpoledne zorganizoval bazar s orientálním zbožím. Nacházel se zde i stánek internetového magazínu Orient Express s textovými materiály o orientálním tanci. Na jiných stáncích se převážně objevovaly kostýmy pro břišní tanec, bižuterie, parfémy, zdobené látky a další doplňky pro orientální tanečnice. Největší zájem hosté projevili o kostýmy egyptské návrhářky Hanan Mahmoud, které nabízela známá tanečnice z Hradce Králové - Sahar. 
Show začínala v sedm hodin večer. Ti z nás, co měli lístky v přízemí, se přemístili o patro níže a zasedli v hledišti odstupňovaném natolik, že všichni viděli na celé jeviště pokryté drobnými scénickými předměty v popředí a kulisami v pozadí. Na každém sedadle ležel program obsahující spousty informací o představení, s krásným obalem a pro mnohé (i mne) překvapivě zadarmo. Po usazení všech diváků nastalo přítmí a ozval se hlas moderátorky. Pro tuzemskou scénu docela nezvykle ponechali moderátorku někde v zákulisí a nechali diváky koukat do tmavé opony, poslouchat úvodní informace v českém i anglickém jazyce. Na závěr se moderátorce povedlo menší přeřeknutí, jejž pobavilo natěšené publikum, které nedočkavě čekalo na odrhnutí opony. Kdo přišel s dostatečným předstihem, mohl si v klidu za světla přečíst děj představení popsaný v programu i jednotlivé medailonky k účinkujícím. Bez takové dávky informací si nedokážu představit, jak by se celé představení BDE Immortal desires (Nesmrtelné Touhy) dalo v celém .jpg)
měřítku vychutnat. Jak moderátorka uvedla, tak před začátkem show se představily v krátkých sólech jednotlivé doprovodné tanečnice vybrané na základě soutěžního videa. Naprostá vítězka video soutěže po odtancování ostatních výherkyň, vešla na podium a zatančila vlastní delší sólo. Ačkoliv v programu bylo uvedeno jméno Nadira Ram, vystoupila s bouřlivým potleskem Katka Krejčová z Brna. Poté se na scénu vynořily první postavy a show začala. Taneční choreografie, hudba, scéna i jistá dávka hereckého umu dokonale vyjadřovala děj. Každá z hvězd orientálního tance měla svoji roli a zatančila několik sól. Hlavní postava byla Medúza v pojetí Jilliny a další důležitá role připadla Angeles, jež hrála Persefonu. Obě ženy rozdělila láska k bohu Apollónu ( Zurab Dudashvili), ale bůh svou lásku opětoval Persefoně a to roznítilo Medúzu. Celá zápletka pak tkví v pletichách, kterými se je snaží Medúza oddělit. A však láska mezi nimi je natolik silná, že na pomoc přispěchá Afrodita (Louchia) a vše napraví. Medúza si uvědomí, že ji Apollo není souzen a skončí v objetí boha Lokiho, který ji celou dobu pomáhal. Děj míchá různé bohy a postavy řecké mytologie s bohy severských zemí, vytváří nový příběh o oddané lásce, nenávisti a naději. Jednotlivým sólovým i skupinovým vystoupením nechyběla promyšlená a kvalitně provedená choreografie. Nepatrným narušením se mohly zdát časté změny postavení u skupinového čísla, kdy se zpočátku jakoby jedna nebo více tanečnic pohybovaly příliš odlišným způsobem než zbytek skupiny a až po vytvoření nového postavení si divák uvědomuje, že to bylo součástí choreografie. Tyhle vteřinové odchylky sice narušovaly harmonicky jinak dokonalé vystoupení, ale ne natolik, aby poškodily celkový dojem. A však v takové profesionální show bych čekala, že bude choreografie bezchybně vymyšlená i provedená, což se u některých doprovodných tanečnic nedá tvrdit. Technicky tančily opravdu výborně, jen se 
mi zdálo, že ne všem vyhovuje úloha „okrasného křoví“, nedrží je tolik týmová práce a nevydávají ze sebe maximum. Naštěstí takových bylo méně. V programu jste se také dočetli, kdo které vystoupení choreograficky zpracoval. Kupodivu jsem díky tomu zjistila, že právě čísla, jež se mi choreograficky nejvíce líbila, vymyslela Sharon Kihara či Kaeshi! A nejsilnějším zážitkem, při kterém mi od nohou přes celé tělo přejížděly jehličky, až jsem myslela, že se mi postaví vlasy na hlavě, byla právě scéna věštění Vědmy (Sharon Kihara). Nikdy jsem neviděla nic tak dokonale krásného a současně děsivého! Opravdu jsem viděla před sebou Vědmu v transu věštící budoucnost a kolem svíjející se její přisluhovače. Také práce Kaeshi obsahovala neuvěřitelnou tvořivost, nápaditost a choreografickou zkušenost. Její tělesná konstrukce sice není typická pro břišní tanec a ani taneční technikou mne neuchvátila, ale Kaeshi tancovala především svým výrazem, mimikou, prodala každý svůj pohyb, což se ukázalo pro diváka důležitější než to, co umí zatančit, ačkoliv zde musím být v opozici ke svému tvrzení – když v jedné scéně se skupinou tanečnic předváděla tanec se svíčkami, měla na hlavě tác a na něm naskládané svíčky. Přes takovou zátěž byla schopná předvádět stále tentýž břišní tanec – prostě bez omezení! Jestli do této chvíle zůstal někdo neuchvácen, tohle číslo muselo zapůsobit.
měřítku vychutnat. Jak moderátorka uvedla, tak před začátkem show se představily v krátkých sólech jednotlivé doprovodné tanečnice vybrané na základě soutěžního videa. Naprostá vítězka video soutěže po odtancování ostatních výherkyň, vešla na podium a zatančila vlastní delší sólo. Ačkoliv v programu bylo uvedeno jméno Nadira Ram, vystoupila s bouřlivým potleskem Katka Krejčová z Brna. Poté se na scénu vynořily první postavy a show začala. Taneční choreografie, hudba, scéna i jistá dávka hereckého umu dokonale vyjadřovala děj. Každá z hvězd orientálního tance měla svoji roli a zatančila několik sól. Hlavní postava byla Medúza v pojetí Jilliny a další důležitá role připadla Angeles, jež hrála Persefonu. Obě ženy rozdělila láska k bohu Apollónu ( Zurab Dudashvili), ale bůh svou lásku opětoval Persefoně a to roznítilo Medúzu. Celá zápletka pak tkví v pletichách, kterými se je snaží Medúza oddělit. A však láska mezi nimi je natolik silná, že na pomoc přispěchá Afrodita (Louchia) a vše napraví. Medúza si uvědomí, že ji Apollo není souzen a skončí v objetí boha Lokiho, který ji celou dobu pomáhal. Děj míchá různé bohy a postavy řecké mytologie s bohy severských zemí, vytváří nový příběh o oddané lásce, nenávisti a naději. Jednotlivým sólovým i skupinovým vystoupením nechyběla promyšlená a kvalitně provedená choreografie. Nepatrným narušením se mohly zdát časté změny postavení u skupinového čísla, kdy se zpočátku jakoby jedna nebo více tanečnic pohybovaly příliš odlišným způsobem než zbytek skupiny a až po vytvoření nového postavení si divák uvědomuje, že to bylo součástí choreografie. Tyhle vteřinové odchylky sice narušovaly harmonicky jinak dokonalé vystoupení, ale ne natolik, aby poškodily celkový dojem. A však v takové profesionální show bych čekala, že bude choreografie bezchybně vymyšlená i provedená, což se u některých doprovodných tanečnic nedá tvrdit. Technicky tančily opravdu výborně, jen se mi zdálo, že ne všem vyhovuje úloha „okrasného křoví“, nedrží je tolik týmová práce a nevydávají ze sebe maximum. Naštěstí takových bylo méně. V programu jste se také dočetli, kdo které vystoupení choreograficky zpracoval. Kupodivu jsem díky tomu zjistila, že právě čísla, jež se mi choreograficky nejvíce líbila, vymyslela Sharon Kihara či Kaeshi! A nejsilnějším zážitkem, při kterém mi od nohou přes celé tělo přejížděly jehličky, až jsem myslela, že se mi postaví vlasy na hlavě, byla právě scéna věštění Vědmy (Sharon Kihara). Nikdy jsem neviděla nic tak dokonale krásného a současně děsivého! Opravdu jsem viděla před sebou Vědmu v transu věštící budoucnost a kolem svíjející se její přisluhovače. Také práce Kaeshi obsahovala neuvěřitelnou tvořivost, nápaditost a choreografickou zkušenost. Její tělesná konstrukce sice není typická pro břišní tanec a ani taneční technikou mne neuchvátila, ale Kaeshi tancovala především svým výrazem, mimikou, prodala každý svůj pohyb, což se ukázalo pro diváka důležitější než to, co umí zatančit, ačkoliv zde musím být v opozici ke svému tvrzení – když v jedné scéně se skupinou tanečnic předváděla tanec se svíčkami, měla na hlavě tác a na něm naskládané svíčky. Přes takovou zátěž byla schopná předvádět stále tentýž břišní tanec – prostě bez omezení! Jestli do této chvíle zůstal někdo neuchvácen, tohle číslo muselo zapůsobit. 
Když příběh skončil, následovala krátká exhibice a skutečně velká zábava všech účinkujících, na jejich tvářích se objevil nefalšovaný úsměv. Diváci nečekali na ukončení, zběsile tleskali, a jakmile nastala chvíle loučení, vstávali, obdivně pískali a aplaudovali s rukama nad hlavou. Po dlouhé době jsem opravdu viděla vroucný obdivný potlesk, který nebyl vynucen slušností, ale pravým potěšením. Jestli jste se někdy setkali v umění se slovem katarze, jistě víte, že je to něco, čeho se snaží umělci u diváka dosáhnout. Emocionální stav drtící a zároveň osvobozující. Dosáhnout katarze u diváka dokážou jen velká díla a představení Bellydance Evolution – Immortal desires v Praze se to u mě povedlo. Nesouhlasit snad ani nelze. Mluví za to atmosféra v hledišti. Viděla jsem, jak diváci seděli neschopni sledovat něco jiného než krásu na jevišti. Do hlediště dorazili nadšenci, aby se podívali na to, jak jiní nadšenci dělají to, pro co jsou všichni nadšení – atmosféra touhle energii doslova vybuchovala. A co argumenty? Vyprodaný sál pět měsíců před vystoupením snad postačí. Kdyby někoho přece jen zajímalo, jaké ty chyby mělo jinak perfektní představení, stačí se na mne obrátit. Ale můžu vám je říct hned: „Naprosto bezvýznamné!“
Foto: archív Eglal - facebook.com
Oficiální stránka: http://www.bellydanceevolution.com/Foto: archív Eglal - facebook.com
PS: pro připomenutí představení je zde sestřih!
Hodnocení:
Aktuální hodnocení je: 1.79
Komentáře:
Dosud nikdo nekomentoval tento článek.